Prekérní situace

Je tma. Nikdo tu není. Volám o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Zkouším se rozkoukávat, stále to nejde. Po hodině uvidím v dáli malé světélko. Doopravdu malé. Rozběhnu se za světílkem a zkouším křičet. Hulákám, ale marně. Malé světélko se zvětšuje. Začínám se rozkoukávat a zkouším se trochu zorientovat. Vedle světélka je krásná kytička. Bílá, křehká a nikoho vedle sebe nemá. Je naprosto sama. Sleduji, jak se hýbou okvětní lístky, jak si hraje vítr s překrásnou květinkou. Připadám si jako v pohádce. Najednou mě popadne strašlivý smích. Smíchy se válím po zemi. Dokonce začínám trpět samomlvou. Vyprávím si sama vtipy, a co je fakt vtipný, tak se i sama tomu směji. Už mi přijde vtipný i vtip, který nemá žádnou logiku. např.: vtip, vtip... :D Přestanu se smát a zkusím něco reálného vymyslet, jak se dostat z této prekérní situace. Ocitám se uprostřed ostrova a okolo mě je jenom voda. Co budu dělat? Neumím plavat. Zachraňte mě prosím, chci se dostat na druhý břeh. : " Pomooooooc!" No, co musím se někdy naučit plavat. Aspon mám příležitost, jak se tento sport naučit. Ale, co když se utopím? Prostě se nemůžu utopit, zkusím kopat nohama. Zkusím to! Skočím do vody a uvidíme, jestli vyplavu na hladinu... Tři, dva, jedna...nemůžu, bojím se! Prostě se nesmím bát. Tři, dva, jedna...skoč! glogloglogloria...už jsem na hladině. Hurááá, ale ještě musím kopat nohama. Začínám polikat vodu a co těď? To jsem trošku nedomyslela. Nemůžu popadnout dech. Furt přemýšlím, co mám dělat. Budu kopat a zárověň mávat ve vodě rukama. Jde to!!! Super... Zachvíli už budu na druhém břehu. V dáli vidím loďku. Myslím, že by tam někdo mohl být. Dopluji k loďce. Jsem blíž a blíž u loďky a najednou se objeví v dáli za lojďkou maličký dům. Bude tam někdo bydlet? Najdu pomoc, jak se dostat a vysvobodit se? Budu si moci s někým popovídat? Doplavu k lojďce a k maličkému domku a zkouším znovu křičet. :"Halooo, je tu někdo? Pomozte mi prosím.." Najednou se ozve hluboký hlas.: " Kdo tady huláká, jak na lesy." Jsem zachráněna...